Voda a lidé
Způsoby užívání a využívání vody jsou úzce svázány s vývojem lidské společnosti, s vývojem hospodářských potřeb i s technickou vyspělosti člověka, jsou určovány rovněž teritoriálními a klimatickými podmínkami.
Vztah člověka k vodě se promítá do dějin každého osídlení a epochy. Dostatek vody byl vždy důležitou podmínkou lidské existence a lidé se vždy snažili zavést účelné a soustavné hospodaření s vodou tak, aby ji měli k dispozici pro všechny nezbytné účely a po co nejdelší dobu. Lidé svá hlavní sídla zakládali obvykle v blízkosti řek a potoků a hledali za nimi i přirozenou ochranu. Postupem času využívali primitivní prostředky i vodní energii a voda se stávala nezbytným pomocníkem také v jejich výrobní činnosti.
Ve statistice vodovodů Československé republiky bylo v roce 1928 oficiálně evidováno v Čechách 1259 a na Moravě a ve Slezsku 421 vodovodních systémů (na Slovensku 118 vodovodů a na Podkarpatské Rusi 1 vodovod). Některé měly kořeny zasahující hluboko do středověku, zatímco jiné pocházely z moderní doby. Nastiňme proto jejich historický vývoj a podmínky, ve kterých vznikaly, a to nejen hydrologické, ale i technické, společenské, správní a hygienické.
Krátce z historie
Dostatek vody vždy rozhodoval o rozvoji osídlení krajiny ve světě a České země nebyly výjimkou. K prvotnímu zásobování sloužily zejména studny a jímky, voda se roznášela či rozvážela z řek a potoků. Nebylo-li dostatečné množství vody k dispozici, bylo nutné ji přivést z míst vzdálenějších. První soukromé gravitační přivaděče se objevily na našem území již ve 12. století.
Většina těchto staveb sloužila až do 19. století. Vodárenská technologie se sice často obnovovala, ale technicky ustrnula na počátku 17. století. Právě až s dalším pokrokem techniky na konci 19. století vznikla většina moderních vodárenských systémů, z nichž valná část funguje dodnes.
Vodárenské profese
V době rozvážení či roznášení vody z řek a potoků se poprvé dovídáme o profesi vodáků, kteří se touto činností zabývali. Intenzita jejich práce vyplývala z nároků pivovarů, sladoven a jiných výroben závislých na dostatku vody. Vodáctví bylo námezdním povoláním.
S výstavbou prvních vodovodů se objevila profese rourníků (někdy též vodáků), kteří vodovodní potrubí vyráběli a rovněž udržovali trubní řady. Rekrutovali se ze sekerníků (výroba dřevěných rour) a z konvářů (výroba kovových rour). Jejich živnost nebyla samostatná, ale vždy byla podřízena správě města a vycházela z potřeb obyvatelstva. V době renesance se ustálil vodohospodářský systém a stanovila technologie kladení potrubí i způsob odběru vody pomocí soukromých či veřejných kašen a tím se také kvalitativně změnila profese rourníků. Navíc výstavba čerpacích zařízení hnaných vodním kolem přivedla do vodárenství i elitu mezi řemesly – mlynáře. Mlýny stojící v sousedství vodáren patřily většinou obci. Jejich správcem byl obecní mlynář, který vykonával rovněž funkci rourníka a odpovídal nejen za bezchybné čerpání vody do nádrže ve vodní věži, ale též za bezporuchovost rozvodu vody.
Až v 19. století vstupují do vodárenství další profese a obory. Přicházejí strojaři, hydrogeologové a hydrologové, chemici, odborníci na hygienu, konstruktéři a stavitelé. Od roku 1839, kdy v Praze vstoupila v platnost instrukce pro kladení a těsnění litinových trub, kterou přebírala i ostatní města, se postupně přecházelo v konstrukci vodovodní sítě z dřevěného potrubí na litinové.
V Evropě se v šedesátých letech 19. století rozvíjela teorie podzemní vody a opakované epidemie vedly i medicínské kruhy k užšímu zapojení do problematiky vodárenství a také odkanalizování.
Význam objevů druhé poloviny 19. století pro hygienu vody
Významu „čisté vody“ a jejího bezprostředního vlivu na lidské zdraví si byli vědomi již starověcí lékaři a nepochybně i jejich předchůdci v medicíně dávných civilizací. S vývojem chemie a dalších přírodních věd se během staletí prohlubovaly znalosti o kvalitách vod a jejich souvislosti se zdravím a nemocemi, zásadní zlom však přinesly až objevy v oblasti mikrobiologie a bakteriologie ve druhé polovině 19. století.
Zvláště naléhavě se projevovala souvislost nezávadné pitné vody se smrtící epidemií cholery, která se rozšířila po Evropě na počátku třicátých let 19. století z Asie.
Voda ve zdravotnickém zákonodárství
Ke zlepšení hygienických poměrů v zásobování vodou přispívalo i zdravotnické zákonodárství, přestože naplnění litery zákona nebývalo bezproblémové. Vodní právo bylo upraveno celorakouským říšským zákonem v roce 1869, který mj. stanovil, že zemské sněmy jednotlivých zemí rakouského soustátí mají vydat vlastní zákony o používání veřejných vod. Již následujícího roku byly vydány zákony pro všechny tři země Koruny české (Čechy, Moravu, Slezsko). Zákony se snažily zabránit mj. znečišťování vod splašky, továrními odpady, vyústěním stok apod. (což ovšem obsahovaly i zákony starší, např. trestní zákon z roku 1852) a stanovit pravidla pro zásobování užitkovou i pitnou vodou. V případě trvalého nedostatku vody se stávalo její opatřování společnou záležitostí celé obce. Dozor k vodám (řekám, studnám apod.) vykonávaly obce ve vlastní působnosti za účasti okresních, obvodních a obecních lékařů, k jejichž povinnostem tradičně patřila i péče o veřejnou hygienu v oblasti jejich působnosti.
Odborná kvalifikace lékařů v této oblasti tehdy sice stoupala, dodržování zákonů a nařízení týkajících se ochrany vodních zdrojů bylo ovšem tradičně nevalné. Svědčí o tom mj. výnos českého místodržitelství z roku 1892, v němž …. zákonitá ustanovení znečišťování vod se týkající znovu vyhlašují. Konstatuje se v něm např., že se stále vzmáhá znečišťování tekoucích i stojatých vod odpadky (popelem, smetím, rumem, sněhem z ulic, odpadovými vodami z průmyslových a živnostenských závodů, výkaly a splašky z obytných i hospodářských budov apod.), a proto je nutno z obavy před hrozícím nebezpečím cholery znovu připomenout dodržování zákonných předpisů, které mají zabránit znečišťování vod. Politické úřady mají trestat viníky pokutami (5-150 zl.) či vězením (den vězen počítán za 5 zl. pokuty) a vymáhat nápravu škody viníkem. Byly také vydány formuláře usnadňující zkoumání vzorků pitné vody, které prováděly hygienické ústavy obou pražských lékařských fakult. Výnosem ministerstva vnitra z roku 1897 byly při fakultách zřízeny tzv. státní zkušební ústavy, jejich přednostou byl vždy profesor hygieny.
Československá republika převzala a kontinuálně navázala i v této oblasti na právní normy rozpadlé rakousko-uherské monarchie. Hygienické obory se však rozvíjely nejen na půdě historických a nově vzniklých lékařských fakult (v Brně a Bratislavě), ale i ve Státním zdravotním ústavu ČSR, jehož založení bylo také významným počinem.
Snahy vodohospodářů o sjednocení
V průběhu 20. století došlo ke třem podobným událostem, při nichž se jednalo o prosazení vodárenského řemesla do povědomí veřejnosti i vyšších správních orgánů.
Ve dnech 16. až 18. května 1913 se v Praze konal 1. sjezd českých plynáren, elektráren a vodáren, pořádaný odborem Svazu českých měst v Českém království. Jedním z cílů bylo posílit prestiž u obyvatelstva zaváděním skutečně pitné vody do domácností i průmyslu. Vodárenská odborná sekce projednala koordinaci prací při tvorbě moderních zdrojů pitné vody, využívání obecních daní pro dotace výstavby vodovodů, výši a diferenciaci vodného a stav obecně prospěšných dotací. Toto sdružení pracovalo velmi úspěšně i v období první republiky a stalo se důležitým partnerem nejen orgánům státní správy, ale i jednotlivým vodárenským firmám a konsorciím. Protektorátní správou a pozdějším komunistickým režimem však byly tyto snahy umlčeny.
Po třicetileté odmlce se obdobné záměry projevily znovu. V roce 1968 byl založen Český svaz vodovodů a kanalizací, a to na základě vlastních potřeb, s cílem pomoci svému oboru zvýšením úrovně technické, ekonomické a řídící. Svaz zastupoval obor při jednání se státními orgány, vyjadřoval se k návrhům zákonů, prováděcích předpisů a norem. Tento svaz byl dne 26. května 1970 rozpuštěn.
Na další snahy po koordinaci činností museli vodohospodáři čekat dalších dvacet let. Dne 23. listopadu 1989 bylo založeno Sdružení oborů vodovodů a kanalizací (SOVAK), které si vytklo za svůj cíl, stát se kolektivním partnerem statním a odborným institucím s cílem prosazovat zájmy podniků vodovodů a kanalizací na území Českých zemí.
Vodné
Do této kapitoly rozhodně patří také několik slov o úplatě za vodu, resp. o jejím stanovování a o poplatcích za užívání vodovodu.
Vodné je úplata za vodu dodanou z veřejného vodovodu a v různých formách se vybíralo již od konce 16. století. Nejstarší zprávu o tomto úkonu máme z roku 1597.
V instrukci rourníkovi při věži, strojích a trubách vodárenských na Starém Městě pražském se stanovilo: …když se truby a stojany po domích anebo trubice k toku vody kladly…, měl se vždy přivolat úředník šestipanského úřadu za účelem „vyměření platu“. Pro domy a některá řemesla (např. sladovny a pivovary) byla „propůjčována voda pod plat“.
Stejně tomu tak bývalo i v ostatních městech a všude se dodržovala zásada, že před napojením nemovitosti na veřejný vodovod za ně zaplatil majitel obci taxu a pak se stanovila úhrada za dodávku vody. Jelikož se tehdy voda přímo neměřila, šlo spíše o příspěvek na provozování vodovodu. Platili ho však též odběratelé, kteří neměli přívod vody přímo do domu, ale donášeli si ji z veřejných kašen. Sazby se hradily zpravidla dvakrát ročně a jejich výši městská rada často zvyšovala, zejména v období, kdy bylo nutné získat větší sumu peněz na opravy příslušných vodárenských zařízení.
Na počátku 19. století se vodné určovalo zejména ve větších městech podle výše domovní daně. Nemovitosti (resp. odběratelé) byly rozděleny do tří tříd podle předpokládaného vybavení a odběru vody. Stejně tak byla rozdělena legitimační taxa za nové napojení na veřejný vodovod. Vodné se platilo předem jednou za půl roku.
První pokus o stanovení množství odebrané vody se uskutečnil v polovině 19. století. Aby se neplýtvalo vodou, usnesl se Sbor obecních starších král. hl. m. Prahy dne 13. října 1858 na odměřování kalibrovanými kohouty. Do obyčejného kohoutu byl vložen kónus z ocele, bronzu, skla či mastku, ve kterém byla malá dírka. Tou nepřetržitě protékala voda do nádrže umístěné na půdě příslušného domu. Jakou velikost dírky si kdo „koupil“, tolik vody mu přitékalo a podle této spotřeby mu bylo stanoveno vodné. Platby za vodu byly rozděleny podle množství do čtyř skupin. Není jasné, zda se takto určovalo množství dodané vody také v jiných městech Českého království.
Domovní vodoměry se v našich zemích začaly zavádět po roce 1880. Vodné si určovaly a měnily městské rady. U státem subvencovaných nových vodovodů stanovoval výši vodného svým usnesením Český sněm, protože musel vytvořit předpoklady pro splácení této podpory ze státních prostředků. Někdy se dokonce dodávala voda zdarma, ale jen do určité výše. Překročení stanovené hranice bylo „trestáno“ velmi vysokým poplatkem za vodu odebranou přes limit. Ten byl předepsán podle celoročního výnosu nájemného.
V období první republiky bylo vodné rozděleno do několika kategorií podle použití dodané vody. Jinou částku mohly platit domy státní, veřejné či obecní správy, školy a nemocnice, jinou sumu hotely, výrobní podniky, živnostníci, hospodářské usedlosti atd. Výhodné možnosti mnozí využívali, museli však mít souhlas vlády ČSR, resp. ministerstva financí.
Dne 1. ledna roku 1954 vláda vydala celostátní sazby vodného, které platily s drobnými změnami až do doby nedávno minulé. Nyní (od roku 1990) se vodné určuje rozdílně pro jednotlivé „vodovodní regiony“, stále však podle předpisu Ministerstva financí České republiky.
O správě vodovodů
Vodovody byly vždy v majetku a správě příslušného města či obce. Odlišným způsobem se spravovaly vodovody ve velkých městech a jinak v malých obcích. Někde byl zapotřebí zavádět majetkové, technické a provozní kanceláře, jinde stačilo pro přímé rozhodování pouze obecní zastupitelstvo.
Ani po vzniku Československé republiky se nenarušila suverenita měst a obcí, pouze správní orgány jednaly ve smyslu nových pravidel. Byly však zachovány původní správní principy, které někde (zejména ve větších městech) vedly ke vzniku komunálních podniků.
V období let 1949 až 1953 docházelo téměř nepřetržitě ke změnám a není možné rekonstruovat výčet tehdejších správních opatření.
Vládním nařízením z 27. listopadu 1953 byla provedena centralizace vodního hospodářství a vznikl nový ústřední úřad. Vodárny, kanalizace, čištění odpadních vod a vodní stavby se 1. ledna 1954 staly hospodářsko-výrobními složkami Ústřední správy vodního hospodářství. Vznikla organizace ZVAK (Zásobování vodou a kanalizace), které byly zrušeny v roce 1960 a převedeny na Okresní vodohospodářské správy. Díky realizací mnoha vodovodních projektů dosáhlo naše vodárenství vysoké úrovně.
V posledních deseti letech 20. století dochází ke zrušení státních podniků a vodárenská infrastruktura je převážně převedena do majetku obcí (restrukturalizace a postupná privatizace vodáren a vodovodů).
Ostrava
První zmínka o Moravské Ostravě pochází z roku 1267. Původní osada a později město se rozkládalo před soutokem řeky Odry s řekou Opavou a Ostravicí. Zdá se, že místo bylo vybráno promyšleně, protože je neohrožovala divoká Ostravice – poloha na nepatrné vyvýšenině je chránila před povodněmi tak účinně, že staré město nebylo nikdy zaplaveno a spodní voda v hloubce dva až čtyři metry byla dostupná i v tehdejších podmínkách.
Zdrojem vody pro obyvatelstvo byla nejprve řeka Ostravice a později i podzemní voda z místních studní, které byly napájeny ze souvislého štěrkopískového horizontu, chráněného dva metry silnou vrstvou nepropustných hlín. V suchých obdobích trpěli lidé nedostatkem vody a těžko se bránili častým požárům.
Po nálezu uhlí na Ostravsku kolem roku 1720 a zejména pak v 19. století se město začalo rychle rozvíjet. S rostoucím počtem obyvatelstva však přicházely i nemalé problémy s nedostatkem nezávadné pitné vody. Voda se začala čerpat z náhonu Ostravice do kašny na náměstí, kterou v suchých letech pomáhala naplnit i soukromá studna.
Ani vodovod zřízený v padesátých letech 19. století ze studny na břehu Ostravice situaci nevyřešil a nedostatek vody dramaticky zhoršoval hygienické i bezpečnostní poměry ve městě. Výstavba nového vodovodu byla zahájena v roce 1872.
V osmdesátých letech se tak zásobování vodou stalo prvořadou otázkou veřejného zájmu. Po mnoha průzkumech a návrzích, probíraných v letech 1882-1889, z nichž se žádný nezdál být zcela vyhovující, přijala městská rada v roce 1889 – pod dojmem velkých problémů způsobených suchem – návrh na výstavbu vodovodu pod Hulváckým kopcem, podle plánu prof. Suessa a ing. Burkharda z Brna. Výstavba proběhla v letech 1889-1890 se stavebním nákladem 120 tisíc zlatých.
Voda se jímala zářezy s trativody o průměru 200 mm. Tekla do sběrné studny a odtud se čerpala parními čerpadly do zemního vodojemu nad vodárnou o objemu 1200 m³. Z vodojemu přicházela gravitací do zásobovací sítě o délce 6350 m, která byla opatřena 30 výtokovými stojany pro obyvatelstvo a 22 požárními hydranty. Tento první řádný vodovod v Ostravě zásoboval 19 tisíc obyvatel a jeho denní výkon činil 2 tisíce m³. Za 1 m³ se tehdy platilo deset krejcarů.
Nové zařízení však nebylo příliš dokonalé, litinové roury ve spojích špatně těsnily a voda nedostačovala. V devadesátých letech se prameniště postupně rozšiřovalo. Začalo se uvažovat o zřízení nové výkonné vodárny s dostatečným zdrojem kvalitní vody. Projekt se uskutečnil v letech 1904-1908.
II. vodovod města Moravské Ostravy
Po první světové válce došlo na území města k mohutnému rozvoji báňského a hutního průmyslu. To znamenalo i další zvýšení potřeby kvalitní pitné vody. V roce 1924 vznikla sloučením okolních obcí Velká Moravská Ostrava a problémy v zásobování vodou se ještě prohloubily.
Na základě průzkumu okolí Ostravy z let 1924-1925 byla v roce 1931 zahájena výstavba tzv. Druhého vodovodu města Moravské Ostravy v lese Studně na území obce Stará Bělá a v lokalitě U korýtka u Zábřehu. Později byla připojena lokalita Přemyšov na rozhraní Polanky a Svinova. Stavba trvala čtyři roky. Vodovod byl z převážné části gravitační, jen malá část pracovala s výtlakem.
Pro dodávku vody z tohoto vodovodu bylo do Nové Vsi vybudováno 3,5 km přiváděcího potrubí o průměru 500 mm. Původní předpoklady se však nesplnily a vodovod nezajistil plánované množství vody. Skutečná vydatnost jímací oblasti činila jen 35 % předpokládané kapacity 95 l/s. V letech 1936-1937 byly akumulační prostory výstavbou nového vodojemu v Muglinově (s objemem 7 tisíc m³) zvětšeny na celkem 11 tisíc m³. Tento vodovod slouží Ostravě - po různých technických úpravách a změně koncepce v souvislosti s rozsáhlou bytovou výstavbou v jižní části města – do současnosti.
Okolí Ostravy
Téměř současně s vybudováním prvního řádného vodovodu v Moravské Ostravě byla pro zásobování Vítkovic, Zábřehu, Hrabůvky a Staré Bělé v roce 1898 uvedena do provozu vodárna ve Staré Bělé. Zpočátku byla schopna vyrobit denně 2500 m³, po rozšíření prameniště se kapacita zvýšila až na 4000 m³ za den.
Také okolní obce, které jsou dnes součástí města, koncem století budovaly vodovody. V roce 1899 vyrostla na území Mariánské Hory vodárna pro zásobování Přívozu. Provoz vodárny byl poměrně drahý, proto od roku 1930 sloužila pouze jako rezerva a koncem padesátých let byla zrušena.
Vodárna pro Slezskou Ostravu začala sloužit svému účelu v roce 1895. Dne 16. května 1893 zdejší městské zastupitelstvo odhlasovalo zřízení řádného vodovodu. Zdrojem vody pro nový vodovod se stalo prameniště Důlňák v lesích u Vratimova s velmi dobrou vodou.
Rozšíření prameniště si v letech 1909-1910 vyžádalo postavení nového zemního a věžového vodojemu, který tvořil celek s hasičskou zbrojnicí. V roce 1923 bylo v Důlňáku zřízeno dalších osm studní a na svou dobu moderně vybavená čerpací stanice.
Od roku 1928 probíhal průzkum, který se stal podkladem pro „Generální projekt zásobení města Slezské Ostravy“. Podchycení vod v Rakovci a Horní Datyni se podle návrhu uskutečnilo až po roce 1950. K rozšíření prameniště v Důlňáku o dalších 21 studní však nedošlo. Z vodovodu Slezské Ostravy se zásobovaly rovněž Kunčice a Kunčičky. Nedostačující kapacita se v letech 1930-1931 řešila budování skupinového vodovodu Vratimov-Kunčice. V roce 1935 byl postaven vodovod pro Radvanice, vodu dávalo prameniště v Bartovicích na Ještěrce.
V roce 1941 se všechny vodárny na území Velké Ostravy sloučily. Vznikla soustava městských vodovodů a Ostrava byla rozdělena na šest zásobovacích oblastí podle zdrojů pitné vody.
Po skončení druhé světové války bylo nezbytné nejprve obnovit vodárenská zařízení, která byla poškozena nebo zničena. Další desetiletí znamenalo pro zdejší vodárenství období intenzivní činnosti, neboť bylo nutno zajistit dostatek vody pro nově vznikající sídliště. Do roku 1958, kdy poprvé přitekla do Ostravy pitná voda dálkovým přivaděčem Kružberského skupinového vodovodu, se uskutečnila celá řada technických opatření ke zmírnění narůstajícího deficitu.
V současné době je v Ostravě na veřejný vodovod napojeno cca 321 tisíc lidí, což představuje téměř veškeré obyvatelstvo. Délka vodovodní sítě činí 1055 km. Město z více než 70 % zásobuje vodárenský systém Ostravského oblastního vodovodu, zbývající potřeby pokrývají městské podzemní zdroje vody.
Vodárna v Nové Vsi
V březnu 1904 byl do Ostravy pozván ing. Ulrich Huber z Liberce. Hydrogeologickým průzkumem zjistil, že v těsné blízkosti staré vodárny se nacházejí bohaté zásoby nevyužité vody o vydatnosti 10-12 tisíc m³ denně. V rámci průzkumu byly při čerpacích zkouškách provedeny chemicko-bakteriologické rozbory s velmi dobrými výsledky. Současně se zkoumaly možnosti rozšíření dosavadní vodárny. Staré prostory se však ukázaly jak nevyhovující a v letech 1906-1908 byly v Nové Vši vybudována nová výkonnější vodárna.
Podle projektu byla vodárna rozdělena na dva od sebe oddělené objekty – úpravnu vody a čerpací stanici. Voda se jímala ve 20 vrtaných studnách o hloubce 17-18 m. Studny byly vystrojeny litinovými zárubnicemi, přičemž spodní část tvořil litinový sací koš s měděným sítem proti vnikání písčitého materiálu. Odběr vody byl založen na principu násosky. Studny byly připojeny na násoskový sběrný řad ústící do sběrné studny.
V rámci výstavby vodárny byl vybudován i nový litinový vodovodní řad do vodojemu v Muglinově dlouhý asi 7 km. Pro zajištění dostatečného tlaku v síti byl v Muglinově postaven vyrovnávací vodojem. Dílo dosahující vynikajících technických i architektonických kvalit bylo dokončeno v roce 1908 a některé jeho části slouží dodnes.
V roce 1929 se pramenitě rozšířilo na 54 studní a tento stav zůstal prakticky beze změny přes dvacet let. Zásadní přestavba novoveské vodárny proběhla v období let 1952-1960.
Ani po vybudování centrální vodárenské soustavy Ostravského oblastního vodovodu nepozbyla vodárna v Nové Vsi svého významu. Další rekonstrukce proběhla po roce 1972. Kapacita zařízení vzrostla až na 240 l/s. Čerpání bylo rozděleno na dva okruhy – nízkotlakým se voda čerpala z nádrží pro předčištěnou vodu na rychlofiltry, odkud přetékala do vodojemu, z něj pak do sítě vysokotlakými čerpadly. Vyrostl tu také dvoukomorový vodojem na čistou vodu o objemu 660 m³.
Prameniště v Nové Vsi potom již nestačilo všem požadavkům, proto bylo rozhodnuto využít vybudovaných studní v prameništi Dubí. V roce 1980 začala přes dva kilometry dlouhým vodovodním řadem proudit voda z Dubí do vodárny v Nové Vsi. V polovině osmdesátých let se prameniště dále rozšířilo. Zdroje v Nové Vsi i v Dubí však stále více kontaminovaly látky vznikající v důsledku dlouhodobé průmyslové činnosti v okolí. Počátkem devadesátých let se situace stávala kritickou.
Povodeň v červenci 1997 napáchala na zařízení pramenišť a úpravny značné škody, které se však podařilo poměrně brzy odstranit. Úpravna vody v Nové Vsi je největší vodárnou na území města Ostravy. V současnosti upravuje 57 % vody z podzemních zdrojů.
Úpravna vody Podhradí
Výstavba byla zahájena v roce 1954 po schválení usnesení vlády ČSR z 13. března 1954 o vybudování skupinového vodovodu z přehrady u obce Kružberk. Termín uvedení díla do provozu byl stanoven na rok 1958. Příčinou rozhodnutí vlády byla skutečnost, že podzemní zdroje, které se v letech po skončení druhé světové války významně podílely na zásobování pitnou vodou, přestaly stačit rostoucím požadavkům obyvatel, expandujícího průmyslu i zemědělství.
Souběžně s výstavbou úpravny byly stavěny přívodní řady pro dopravu pitné vody do Ostravy. Prvním budovaným úsekem se stala takzvaná I. větev Kružberského skupinového vodovodu, jejímž prostřednictvím byla 20. prosince 1958 zahájena dodávka vody z úpravny v Podhradí do Ostravy. Na začátku fungování čerpala úpravna vody vodu přímo z řeky Moravice, která se nachází v blízkosti úpravny vody, v roce 1958 250 l/s, po zprovoznění tlakové štoly pak v roce 1959 500 l/s, v roce 1961 1000 l/s a v roce 1967 2000 l/s. V té době to byla největší úpravna vody v tehdejším Československu. V 70. letech byly přistavěny nové filtrační jednotky na přístavbách hal filtrů, to navýšilo potencionální maximální výkon až na 2700 l/s.
Frýdek-Místek a okolí
Do roku 1945 dával Frýdku pitnou vodu gravitační vodovod z pěti štol na Prašivé, pocházející z roku 1906.
V roce 1932 jej doplnily zachycené prameny v údolí potoka Zimný u obce Krásná. Do Místku dopravoval vodu gravitační vodovod ze zářezu nad Chlebovicemi, vybudovaný v roce 1905.
Města Český Těšín a Třinec se od roku 1894 zásobovala z tzv. Těšínských zdrojů v oblasti Tyrky. Nárůst spotřeby vody vedl k postupnému rozšiřování zdejších zářezů a pramenních jímek.
Od roku 1933 má vlastní gravitační vodovod také město Brušperk. V padesátých letech rozšířil Frýdek-Místek své zdroje na Hrbolné (1952) a v roce 1956 získal nové prameniště Riviéra.
Město Třinec v roce 1953 posílilo zdroje v údolí Tyrky o další zářezy a roku 1959 uvedlo do provozu úpravnu, která v době sucha upravuje vodu ze zářezů i z řeky. Je to jediná větší úpravna v povodí Odry s technologií pomalé (anglické) filtrace.
V roce 1960 byla uvedena do provozu úpravna vody v Paskově (nyní již neexistuje), zásobující Paskov a zejména Vratimov. V následujících letech je zásobování úzce spjato s rozvojem Ostravského oblastního vodovodu. Některé okrajové části mají však i nadále vodu z místních zdrojů.